Nově psaný román

Největší noční můra advokáta

Alkoholismus Roberta Kowalského byl něco jako moře - podoben odlivu a přílivu. Nastaly totiž chvíle, kdy se snažil přestat: "Dám suchej říjen!" řekl, když u mě naposled popíjel.

Znal jsem ho už tak dobře, že jsem v něm zůstával. Jednou, když jsem šel kolem Kulaťáku, kde byla kavárna, jsem zahlédl, jak tam sedí s nějakou mladou slečnou. Byla velmi přitažlivá, na poměry doktora až příliš hezká a atraktivní. Doktor byl v nejlepším saku, vypadal ostříhaně, měl hladké tváře, živě gestikuloval. Před sebou měl šálek na espresso, skleničku vody, s tím si vystačil, což bylo už co říct.

Možná mě taky viděl, ale dělal, že nejsem. Snažil se vymanit, jak se dalo čekat, z opileckých dob. Vše, co mu je připomínalo, přehlížel, zakázal si na to myslet. Měl teď slušný džob, u Richarda, dělal pohledávky, jak se dohodli, na vymáhání. U soudu, kam docházel, když potřeboval nějaký přivýdělek, potkal soudkyni, o dvacet let mladší, která ho neznala, neuměla si ho nikam zařadit.

"Vy mi budete soudit Doušu?" zeptal se, využívaje šarmu, který po letech zase objevil.

Přitakala, trochu nesmělá, zrovna povýšená. Nabídl jí, že se můžou projít po centru, byla v městě krátce. Nebyl to okresní soud, s malými problémy; tady se řešila nejhorší kriminalita.

"Já jsem Klára," představila se.

Doktor se do Kláry okamžitě zamiloval. Cítil z ní mládí, radost, svěžest, kterou sám už neměl. Možná by se mohl změnit, kdyby měl holku, co by ho chtěla. Byl zajímavý, zkušený, upoutal ji, jak viděl, když se spolu dali do řeči. Začal ji zvát do kaváren, dával si pozor, aby na sebe neřekl něco, čeho by litoval: "Učím externě na fakultě," vyprávěl, jelikož ho tam ještě nevyškrtli.

Různě si upravoval životopis, když se ptala. Začali se občas vídat, u ní na soudu nebo v kavárně. Jenže touha narůstala, občas ji políbil a stupňoval vyznání. Navrhl jí, že by si mohli zatancovat, v pátek, když není co dělat, v nočním disco. Nedmítla to, jen si ho pozorně změřila, jako by tušila, jaké má plány. "A můžu ti věřit, Robby?" zeptala se, jako kdyby jí nabízel vztah až do smrti.

Pochopil, že o to jde a začal se bát. Snad si představoval, že s ní bude žít, ale až tak vážně? Navíc, co když ho prokoukne? Zjistí, že je opilec, bez perspektivy? Po tanci, který ovládal, plánoval sex. Jenže ji bude muset vzít k sobě, bydlela v podnájmu. Už ten dům, v němž bydlí, byl problém, až ho uvidí. Kdysi býval slušný, měl secesní lítačky, než je dala Machatá do sklepa, pomyslel si.

....................

55. kapitola Nově psaného románu

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

Můj trochu slaboduchý kámoš

Jednou dopoledne, když jsem si vařil oběd, vyrušil mě zvonek u dveří. Byl to venkovní zvonek, zvonění se táhlo, nechtělo přestat, takže jsem ztlumil sporák a vyšel na chodbu. Slyšel jsem, jak se ozývají bzučáky i v dalších bytech, jako by ten otrapa zvonil na všechny. Trvalo to už dlouho, vzkypěl ve mně trochu vztek, rozezleně jsem vzal za kliku dveří a uviděl veselou dobráckou tvář Edy Trnky.

"Zdar kámo!" vydechl šťastně, "máma není doma?"

Tvářil se dobrácky tak jako vždycky, jak jsem ho v domě potkával: "Hele, to já nevím, kámo!"

"Máma asi není doma. Už tu bude?"

"Aha," řekl jsem a rozpačitě se ohlédl, "proč nejseš ve škole?"

"Zavoláš moji mámě?!"

Nezbylo mi než ho u sebe na chvíli ubytovat. Zdálo se, že nemá problém jít k někomu cizímu. Byl o hlavu vyšší, ale strach z něj nešel. Jen se trochu neohrabaně usadil na kuchyňskou židli. Snažil jsem se sehnat číslo, do práce Trnkové. Otevřel jsem notebook, který moc nepoužívám; Eda číslo na mobil zjevně nevěděl.

"Ta baba se potí!" ulevil si.

S tím jsem bez výhrad souhlasil, šel zavřít dveře a vrátil se k hrnci, v němž jsem si vařil oběd. Eda vypadal, že bude mít taky hlad. Snažil jsem se z něj vytáhnout nějaké informace. Pustili je kvůli havárii: kvůli jaké havárii? To on neví, asi ruplo potrubí. Volali rodičům, ale máma dělá daleko, musí si sednout na bicykl.

"Tys vážně řekl slovo bicykl?" podivil jsem se.

Eda se rozkoukal a najednou byl mluvný. Sledoval rád, jak mi vykládal, na TV hokejisty. Nejvíc fandil Dynamu, jelikož tam chytal Dominátor. Měl i jejich šálu a když přijeli, šel na stadion. Byl velký a nikdo si nedovolil, aby mu šálu strhnul. Máma se o něj bála, ale on se nebojí, protože je taky velkej Dominátor.

"Chceš hrachovku?" zeptal jsem se.

Viděl jsem, jak mu zasvítila očka. Nabral kaši na lžíci, ale dost toho, jak hltal, rychle vybryndal. Připadal jsem si jako chůva, když jsem mu dal pod bradu ubrousek. Usmíval se, dvacetiletý prosťáček, jakých jsem za ta staletí viděl v národě dost. "Ty seš můj kámoš Přémo?" zeptal se, zatímco žmoulal chleba.

....................

54. kapitola Nově psaného románu

Politický talent tvoří koalice

Někdy, když jsem napnul schopnosti, jsem propojil i víc sousedů. Narazil jsem na Machatou, což nebylo těžké, páč se často ochomýtala po chodbě, a pak, když se radila doma se Zababou, jsem plynule přešel i do Adama, abych se dozvěděl, jak žije.

Adam Zababa se stal poslancem za Starosty; zatímco jsme válčili v domě, odehrály se volby do poslanecké sněmovny. Bylo překvapení, že Adam přeskočil v kandidátce několik lidí, čímž získal mandát spolu se starostou a dvěma kolegy. Jejich kraj měl silnou pozici, což znamenalo, že se zúčastní i vyjednávání. Starosta si vybral jiného kolegu, který s ním jel do Prahy a Adam trochu žárlil.

Na to, že mu nebylo ještě třicet, byl už mazaný. Jeho znalosti by ho jistě katapultovaly do vysoké politiky, jenže starosta ho neměl rád, jak věděl, asi pro jeho schopnosti. Což neznamená, že Adam nevěděl, že jeho šance přijde, při první chybě, kterou starosta ve vedení strany a coby ministr vnitra udělá. Zatím se chystal doma, až se ustaví nová sněmovna, kde zaujme důležité místo.

Představoval si, že bude dělat do zahraničí. Chtěl si rozšiřovat obzory, aby byl připravený na budoucnost. "To budeš lítat do Bruselu?" zeptala se ho sousedka Machatá.

Nemělo smysl jí vysvětlovat, že v zahraničním výboru bude cestovat po celém světě. To byla výhoda, o které už dávno věděl, když se teoreticky připravoval na funkci.

"Hlavně musíme sjednat koalici," vrátil se zpátky na zem, "bez toho se nic nemůže pohnout…"

Machatá se toho hned chytla, jako potrefená husa. Chtěla, aby jí poradil, ale tak, aby ji to nebolelo. Jenže situace v domě, jak to Adam četl, neměla bezbolestná řešení. Na to bylo málo možností, příp. stran, které by mohly koalovat. Jediná možnost, když nemohl on být předseda, jak slíbil, bylo nalákat odpadlíky.

"Myslíš Suchardu? Toho jsem už nalákala," chlubila se Machatá, zatímco to Adam sepisoval.

Na papíru, který mu půjčila, vytvořil složité schéma. Ukázal jí, s kým může jít do koalice a s kým ne. "Je to stejný, jako když dohadujem novou vládu," vykládal.

.....................

53. kapitola Nově psaného románu

Máma kvočna roztahuje křídla

Jak už jsem jednou řekl, působila na mě Machatá, jako by byla typická česká domovnice. Kdykoliv jsem ji po schůzi potkal, bylo vidět, že je ráda, že mě odstranili. Usmívala se na mě, chovala se přátelsky, ale uvnitř mi to přála. Její pozice v domě, co jsem nastoupil, se drolila, zvlášt po tom, co jsme odvezli kočandy a zbourali dřevníky. To mi už nikdy neodpustila, ovšem teď, když zase ovládla terén, jsem byl pro ni jen sluha, spojka na Správu. Ona tady vládne už třicet let, a na tom se nic nezmění, i kdyby padaly trakaře.

Byl to její život, nic jiného neměla. Je fakt, že jsem s ní občas zavítal do práce, do katolické školy. Jenže tam byla ta paní, co učí dílny, protože byla ruštinářka a ruština nebyla v kurzu. Nic moc prestiž, navíc byla dost hysterická, udávala nebo řvala na děti. Všichni čekali, že brzy půjde do důchodu a že se jí zbaví. Ředitel jí nevěřil, když chodila na mši, aby se předvedla jako věřící. Potkávali se každou neděli, ve Svatém Duchovi, ale on se k ní nehlásil. Judita to brala jako urážku, další příkoří, které jí naše doba připravila.

Zato v baráku, kde měla z 1. patra dokonalý výhled, měla všechno pod dohledem. Žena, která stále čekala, až bude mít vnuky, nemohla než strkat nos do cizího. O všem věděla, co se kde šustlo, pootevírala dveře, aby líp slyšela. Dokonce si vedla zápisník, aby na nic nezapomněla, až bude schůze. U ní skončily účty, pokladna, zakládací listiny. Měla teď o čem přemýšlet, když neměli výbor. Ale to se zvládne, poradí se se Zababou, ten se dostal do sněmovny, je hlava: Potřebuje poradit, jestli by nemohla vládnou úplně sama.

"To by nešlo, paní Judito!" řekl Adam.

Žádné provizorní regenství, žádná jednočlenná vláda, nic takového není v současnosti možné. Neuznal by to úřad, kam se hlásí změna statutáru, vysvětlil jí Zababa.

"Takže co mám dělat?!" zeptala se.

Adam jí vysvětlil, že musí jednat. Dal jí během hodinky, kdy u ní pobyl, politickou nalejvárnu. Aby byl funkční výbor, musej se domluvit, nejlíp s Lidou Mamulovou.

"Musím dělat kompromisy?"

Judita, v zájmu udržení moci, osloví opozici. Taková byla taktika, když Zababa nechce do výboru. Měl namířeno do Prahy, to se nedalo nic dělat, byla na něj hrdá - na tak známého rodáka!

Ona, Judita, byla pouze učitelka, starší dáma, kterou přehlíželi. Kde jsou ty časy, kdy se za ní muži ohlíželi, když šla na jehlách. Ňadra se jí houpala, zadek taky, měla trvalou, blond přeliv, soudružka úča. Ale to je už dávno, nikdo ji nepoznává, ani ve škole, jen v baráku, kde bydlí, něco znamená, a o to se nedá připravit, vůbec nikým.

....................

52. kapitola Nově psaného románu

Slabé místo v srdci nepřítele

Přiznám se, že jsem se Filipovi trochu vyhýbal, když jsem se tak sblížil s Eliškou, měl jsem blbý pocit. Byl to kamarád, spolučlen výboru, vždy mi pomáhal. Navíc se zachoval jako chlap, jak sám cítil, když složil funkci, před očima všech. Rozhodl se být věrný, loajální vůči mně a Lidce, která taky funkci složila. Takové gesto, trochu teatrální, si chystal možná celý život, aby zazářil, aspoň před očima sousedů. Nikdo neřekl ani popel, jak hezky to udělal, cítil se krásně.

Dělal to kvůli Elišce, aby viděla, jaký je. Byla pro něj svatá, bezchybná, ona vedla jeho kroky. Vždy dal na to, co mu řekla, jak ho pokárala, když mu řekla: "tož, Bohoušku!" Proti tomu neměl obrany, sklonil se před její vírou v to, že se polepší, že dospěje. Jenže se sblížila s Přemkem, což mu vadilo. Nikdy by jí to neřekl, ona za to nemohla, ale o to víc to zazlíval sám sobě, své nemožnosti. Také Přemek ho zradil, jak cítil, hlodal v něm červík pochybností.

"Zdravím tě, Filipe!" řekla Judita, když mířil do sklepa. Jako by si ho ve správný čas vyčíhla.

Čekal, že mu začne kázat, že pálí jejich společný proud, ale smála se na něj kamarádsky.

Začala oklikou, jako by věděla, jak na něj. Potřebuje opravit garnýž, nějak se jí hejbe, ještě by mohla spadnout. Jaroslav je už moc starý, jistě by spadl a zlomil by si vaz.

"Jasně, stavím se," kývl Bohoušek.

Zašel do sklepa, kde měl své království. Pracoval na víc věcech najednou, měl tu rozdělanou postel, poličku a kolíbku. Tu kolíbku chystal pro jejich malého Josífka, až se narodí. Mělo to přijít každou chvíli, byl v napětí, stále připraven. Připadal si akčně, jako by byl ve filmu; v nějakém nemocničním thrilleru. Přečetl přes den, v šatně na divadle, plno knížek, kde hledal inspiraci. Měl plno různých sešitů, které mu kdysi daroval otec, knížky odvahy a dobrodružství. Miloval např. bondovky, rád by si jednou v nějaké zahrál.

Dodělával postel, kterou vyhobloval. Byla pro kolegu, Fandu, který chtěl mít něco bytelného. Věděl, že Fanda nadbíhá Adině, měl s ní poměr, ale nikomu to neříkal. Jen mu trochu záviděl, byl starší, vyžilý a přesto na něj braly, zatímco on, Filip, utřel. Ani s Kájou, sousedkou, to nevyšlo, takže sušil hubu, nebo, jak říkali v šatně, pytlíka. Na to, že mu bylo třicet, měl pořád co dohánět. A když se měl k Elišce, odehnala ho, že je těhotná, že se jí nechce: "Mohli bysme umačkat miminko," řekla, když měl jednou brzy ráno tužby.

.................

51. kapitola Nově psaného románu

Armáda žen hledá svého tatínka

Krása Kájy Diblíkové byla tak oslnivá, že nešlo vnímat nic jiného než její tělesnost. Přesto jsem si na schůzi, kdy se rozhodovalo o baráku, jak bude vypadat, všiml, že je duchem nepřítomná. Hlasovala sice tak, jak slíbila, byla pro nás, hlavně pro Filipa, který byl jejím dvorním opravářem, ale moc se do diskuze nezapojila. O to víc jsem se pak napojil do ní, abych viděl, že má své starosti.

Od té doby, co svedla týpka, co opravoval fasádu, trpěla depresí z toho, jaká je. Připadala si špatná, hnusná, když se spustila s náhodným mužem, ve svém bytě, na špinavém sporáku. Neuhlídala se, zneuctila sama sebe, když podlehla pudům. Jindy to brala s nadhledem, ale fakt, že to udělala i tam, kde bydlí s matkou a dcerou, ji šokoval, hlavně to, že nemá vůbec žádné zábrany.

Jako by se neovládala: dělá věci, co by nečekala, nikdy by je ani nechtěla, styděla se za ně. Ten pocit ji ničil několik dní, než zašla do kavárny, na kafe s kámoškou. Znaly se z gymplu, byla jedna z mála, se kterými se ještě stýkala. Vždycky (jako typické ženy) probraly své pocity, zpravidla velmi intimního rázu: "To je jasný," řekla Majda, kámoška, "měla bys už na mě konečně dát!"

Začala jí vyprávět, že trpí daddy syndromem: "Nedokážeš si najít dospělý vztah, to máš, co tě znám. Ty rychlovky, jasně, ale už ti není třicet, abys vždycky cukla, když dojde na city, bojíš se, že tě opustěj, jako tě opustil tvůj fotr. Už na gymplu jsem to poslouchala, bylas cynická, každej byl jen na to jedno. Promiň, ale nic se nezměnilo: jo, já jsem už rozvedená, ale po daddym netoužím."

Měla to zase na talíři, nic se nezměnilo. Možná měla Majda pravdu, jenže to nebylo tak lehké. Začít věřit někomu, koho vůbec nezná, se jí zdálo být absurdní, velmi naivní. Žila s mámou a dcerou, byla na to zvyklá, jiný režim nikdy neznala. To, že se jednou zamilovala, jistě, tehdy jela do Paříže, žila tam půl roku, na hromádce, bohémsky, zatímco její vyvolený byl velké hovado.

Aspoň ho tak vnímala, prizmatem, který měla. Čekala, že ji bude chránit, hýčkat, milovat, jenže byl narcis. Nejistý malíř, co chce úspěch, místo toho ji naboural. A ona prozřela, už nechtěla záviset na někom, na koho není spolehnutí. Nechtěla se bát, že odejde, že se jí zhroutí svět, který je tak nejistý, chladný. Proto si vybírala ty, co chtěli jen jedno, sama je využila a pak odkopla.

"Proč ses vůbec rozvedla?" zeptala se mámy.

Byla ještě velmi malá, když se to stalo. Tehdy se všichni vdávali, ženili, měli děti, v osmdesátkách. Kdo se rozvedl, vzal si někoho jiného, otcové jen vyměnili potomstvo. První děti opustili, měli zase další. Její táta si našel mladší pipinu, jak tvrdila máma. Měl dost starostí, aby se uživil, svou novou rodinu. Na Karolínu, malou světlovlásku, neměl čas, nebo spíš o ni neměl zájem.

...................

50. kapitola Nově psaného románu

Špatná situace v našem kavárenství

"Můžete sem okamžitě přijít?" zavolal mi Carl Wagenknecht, zatímco mi nervózně vyjasňoval, že v jeho domě uniká plyn. Sousedi se bojí, že jim to brzy bouchne pod zadkem. Vzal jsem si detektor plynu, kalhoty, nějakou mikinu, a běžel v šest ráno přes ulici. V domě stálo několik postav, byla tam tma, jelikož se báli rozsvítit.

Cítil jsem plyn na sto honů, takže jsem jim radil otevřít okna, na elektriku nesahat, zůstat v klidu. Bylo třeba volat plynaře, já neměl dost náčiní, ale nakonec přijeli hasiči. Carl tam dost nejistě stál, nesouvisle vysvětloval, zatímco to s ním velitel řešil. Říkal jsem si, když jsem ho viděl v ranním světle, neučesaného, v riflích, nátělníku a keckách, jejichž typ nosil už 50 let, že je mi ho líto.

Mezitím to hasiči zkontrolovali, ale nešlo o únik. Někdo v přízemí si hrál se sporákem, jak zjistili, malé dítě, většina plynu unikla na chodbu, nějaký soused plašil. Carl vypadal, jako že to nemá pod kontrolou, hasiči ho poučili, že jde o planý poplach, že mu pošlou fakturu, což vyvolalo napětí v domě. Nikdo se k tomu neměl, tudíž to vzal Carl na sebe, jako by to všechno zavinil.

"Díkas, že jste sem přišel..."

Najednou byl zkrotlý, až podlézavý. Najel na mód pingla, který se vyzná, jak se zrovna tvářit. Viděl jsem obličej, skoro šedesátiletý, jak se mu větví do vrásek, které jindy maskoval. Naučil se být trendy, barvil si vlasy, používal kosmetiku, ale pořád to byl Karlos, co veksloval, prodával bony na Příkopech, trochu klacek, český vořech, co si myslí, že vydělá majlant svou vyčuraností.

Jenže on věděl, že chytrosti moc nepobral. To by nenechal Adinu odjet, na Lipno, aniž by ji měl pod dohledem. Myslel si, že jde o běžný seroš, na pár týdnů, že čas jsou peníze, ale žena napsala, že se ještě zdrží. Napsala mu to tak lhostejně, že poznal, že jí nechybí, ani jako manžel ani jako manažer, za něhož se považoval: "Lásko, nepošleš mně nějaký love?" napsal ještě jednu zoufalou SMS.

Žádné mergle nepřišly a on byl na mizině. Táhl celý byt, taky auto, kterým jezdil do Práglu. Jasně, měl kavárnu, zdroj příjmů, jenže to nebylo rito, jak si představoval. Musel by do něj investovat, vrazit prachy, jak věřil, až Adina vydělá. Byla to spíš špeluňka, dobrá pro Asijce, kterým bylo jedno, jestli sedějí v bufáči nebo putyce. Měl tam pár stolků, imitace tonetek, ale pak hlavně bar, kde sám občas popil. Jediný pingl, starý kejml, spolužák z Poděbrad, to nestíhal.

....................

49. kapitola Nově psaného románu

První tři kapitoly: 

Duch praotce Čecha se představuje

Popravdě, je to těžký život, když mám v sobě ducha celého národa. Přitom jsem vcelku obyčejný, průměrný, nezajímavý, ničím neohromuju, dokonce ani nesklízím obzvláštní sympatie, lidé se mi spíš vyhýbají. Jsem otrkaný ze světa, asi víc než otrkaný, jsem otrlý. Určitě mám smysl pro humor, ale jen takový, kterému rozumí ve čtyřce hospodě; nejspíš to mám od dětství, že jsem v ničem nikdy nevynikal, neměl žádné nadání. Ani jsem nevěděl, co bych měl dělat, na základce: "Dejte si mě, kam chcete," pravil jsem svým rodičům, "stejně mě baví jen fotbal!"

Dali mě na průmyslovku, strojárnu, ač jsem byl levý na ruce, a to doslova, jako levák jsem umazal každý výkres, když se ještě rýsovalo, na pauzovací papír. Praxe v továrnách byly pro mě zoufalství, jelikož jsem se neuměl postavit k ponku, ani k revolverovému soustruhu. Obrobit kulatinu byla pro mě nepředstavitelná věc. Prolezl jsem školu se čtyřkami, ale pořád mě to táhlo k historii. Četl jsem o různých epochách a pamatuju, jak se mi to vybavovalo, jako film, co jsem ho už viděl. Jako bych mezi těmi mrtvými už dávno žil.

Zvlášť se mi to stávalo v českých dějinách: Proto jsem si dal přihlášku na VŠ, obor čeština dějepis. K překvapení všech mě vzali, byť jsem skončil pod čárou - odvolal jsem se. První půlrok mě bavil, ohromoval jsem své spolužáky historkami, jaké nikdy v učebnicích nečetli. Jenže, když přišly zkoušky, hádal jsem se s učiteli, že to, co říkají, se událo jinak, snášel jsem důkazy, ale nepochodil. Co je psáno, je dáno, řekl mi jeden doktor, který mě vyhodil, protože jsem neznal datum bitvy u Lipan. Na čísla jsem prostě neměl paměť.

Musel jsem si vydělávat a našel si práci v Kazachstánu. Byl to plynovod Sojuz, opravovali jsme ho, učil jsem se svářet roury, ovládat stanice, co jsme přivezli. Měl jsem ideu, že vydržím, vydělám hromady dolarů, uložím je a budu z nich žít. Jenže jsem nepočítal se štíry, brouky, hady a kaší, co mi zničila střeva. Středoevropská mikroflóra je totálně jiná, než mají Tataři. Udržoval jsem se vodkou, kterou tam pili místo vody, ale přivodil jsem si delirium: "Vot eto Rossija!" řekl můj předák, když jsem si žádal zdravotní péči.

Získal jsem papíry na plyn a vrátil se domů. Zůstal jsem u firmy, jezdil po republice, jako mechanik. Čechy, to je země zaslíbená, říkal jsem po svých štacích. Poznal jsem hodně ubytoven, často se dostal i do ciziny, do Polska, kam mě to táhlo, byli tam bratři. Taky jsem byl v Bavorsku, na Slovensku a v Rakousku. Všude bylo něco, jenže doma nejlíp. I děvky byly v bordelech nejlepší, když šlo o našinky. Holky krev a mlíko, jak se říkalo už za husitů. Měl jsem jednu vážnou známost, Mesallinu, ale nakonec jsem se vrátil do své vlasti.

Po těch letech harcování jsem se chtěl usadit. Dal jsem výpověď a našel si inzerát, co sháněl plynaře. Šlo o Správu nemovitostí, ve větším městě, bylo to i s bytem. To mě na tom lákalo nejvíc, mít čtyři stěny, kde si můžu číst encyklopedie. Měl jsem staré časopisy, v tom jsem se vyžíval: hafo údajů, trendů mi už uteklo. Hned jsem to řekl personalistce, co mě příjímala, že mají zajímavé město. Mávla rukou, jako že je to jedno - město jako město, dodala. Její jméno, když se představila, jsem okamžitě zapomněl, na to já nemám paměť...

"Budete se starat o celou ulici!" ukázala mi třídu, když jsme vystoupili z její dodávky.

"Jako plynař?" podivil jsem se.

"Ne, jako správce, to jsem vám ještě neřekla?"

Byla to hlavní třída s pětipatrovými domy, v růžové až bledě rudé - jako by se chystali uvítat průvod Prvního máje, který tudy chodíval, kdysi před třiceti lety. Hlavní potentát KNV vítá soudruhy u řeky, která je kousek, vidím odtud Pražský most. Taky vidím panorama města, katedrálu a Bílou věž, další baráky, jenomže mě zajímají ty, co mě obklopují, spadají pod Správu, budu dělat správce.

"Tak zejtra," řekla personalistka, když mi předávala klíče, "přesně v sedm se mi budete hlásit…"

"Vyfasuju montérky?"

"Správce chodí v civilu," zpražila mě, "budete si muset zvyknout, že už nejste někde u plynu…"

Byla to nóbl třída, jak jsem se tak rozhlížel. Stavěl ji slavný architekt, za první republiky, ale nejdřív tu jezdila královna, bylo to její věnné město, pak tu jezdili orebité, jakožto boží bojovníci, všechno se měnilo, po Bílé hoře, pak hlavně za Marie Terezie, nedobytná pevnost. A do téhle pevnosti jsem dorazil, abych tu dělal správce. Ledacos se mi v duchu vybavuje, jako bych tu už mnohokrát byl: Jak napsal jeden antický filosof, tuším, že se jmenoval Platón, celý život je rozpomínání, a já se, popravdě, rozpomínám už dobrých 1424 let...

1. kapitola Nově psaného románu

Ta nejpřátelštější ze všech sousedek

První, koho jsem ve svém novém bydlišti poznal, byla paní předsedkyně sdružení vlastníků. Zazvonila, sotva jsem se ubytoval, chtěl jsem vyvětrat zápach předchozího nájemníka. Cítil jsem to už na chodbě, takovou trochu hnilobnou zatuchlinu: "Ahoj, já jsem Judita, Judita Machatá!" ohromila mě hned, když jsem otevřel.

Vypadala jako ta nejpřátelštější osoba v celé zemi: Byla úplný prototyp starší ženy, která se stará o barák, domovnice každým coulem. Takových už jsem viděl, od dob, co vznikaly měšťanské domy. Nasazený úsměv pro ty, které ještě neznáme: Co když něco znamenají? Co když mají konexe, o nichž nic nevíme? Musíme být opatrní, myslela si Judita, když se na toho chlapíka dívala. Mohl by být důležitý, jako správce, ona tady v baráku šéfovala. Sama kdysi navrhla, že domovnický byt, co ho vlastní Správa, nechají správci, aby byl blíž lidem. Může úřadovat rovnou na místě, řekla ředitelce. Ona se aspoň zbaví tíhy odpovědnosti - jenom netušila, že správce bude ochlasta...

Tenhle mladík jako ochlasta nevypadal. Jen měl takový prchavý pohled, jako by chtěl někam uniknout. Znala ty týpky, nejdřív jsou nesmělí, ale když se rozkoukají, začnou dělat vyrvál. Měla by mu ihned říct, že noční tahy se v baráku netrpí. Také dveře, na něž zařídila Brano, co se zavírá samo, by měl seřídit, aby nevrzaly. Když už ho tady mají, co? Zasmála se na něj velmi přátelsky:

"Tak poďte, pane Voráček… ukážu vám barák!"

Zavedla ho po chodbě, kde pořád něco čmuchal. Chtěla mu ukázat dvorek, kde měla několik sukulentů. Takhle zjara si je dávala na zídku, aby nabraly víc síly. Měla tady, ve své části, v dřevníku, zahradnické potřeby, jak mu s radostí ukázala. Hřálo se tady pár koček, kterým nosila dobrůtky, co jí zbyly od stolu.

"To byly kóje na uhlí, že jo?" řekl vědoucně chlapík, jako by ve svém věku ještě někdy uhlím topil.

"Taky na dřevo, ještě v dětství jsme topili v kamnech, heleďte na všechny ty komíny, z těch se kouřívalo, naši dostali byt, dělali tenkrát v Závodech Vítěznýho února, za plnění plánu, vod tý doby tu žiju, hodně pamatuju, pane, tohle je slušnej barák, po převratu jsme si koupili byty, jak byla privatizace, pojďte dovnitř, ukážu vám sklep, máme ho velikej, atomovej kryt," řekla Judita, zatímco jsem do ní vstupoval, a zase unikal, jelikož to, co jsem viděl, bylo jen pro silné povahy.

Když přešli na chodbu, vysvětlila mu, že tady uklízí. Pořád se ohlížel, jako by se mu něco nezdálo: Ukázal na nějaké zašlapané žvejkačky na dlažbě a tím si ji rozhodně nezískal.

Judita se snažila, aby dělala dojem. Měla ráda lidi, chtěla, aby tady byli všichni jako jedna rodina. Sama měla rodinu, řekla by, vyřízenou, dva dospělé synky, muže Jaroslava, co byl v důchodu a lezl jí na nervy, celé dny mizel na kole neznámo kam. Ona učila, ještě furt, na biskupské škole, i když byla ateistka. Přesto měla děti ráda, vedla kroužek na keramiku, tady ty vizitky, ukazovala správci, vizitky na schránkách, v nichž vězely štosy letáků, vyrobily její děti. Jsou jako její děti: říká jim tak, jelikož ona má ráda mláďata.

Vždycky, když ještě vedla Pionýra, se jim věnovala. Byla k tomu vedená, aby se družila, v kolektivu. Měla i známosti, než si vzala Jaroslava, co měl holou řiť, velmi toužila po dětech. Proto mu byla vděčná, že si ji vzal, i když otěhotnila s vojákem. To se prostě stávalo, taková byla doba, vřelá, přátelská, na různých brigádách. Učila ruštinu a zemák, ale po převratu se musela přeorientovat. Na biskupství zakládali školy, i gymnázium, tak se tam přihlásila. Je spokojená, i když už není socialismus a vrátily se dávno překonané móresy.

Vedla Voráčka do krytu, na který byla pyšná. Pamatuje, jak si tady ještě zkoušeli cvičný poplach. Rozdělili si různé sektory na sklepy, ona měla ten největší ze všech.

"Tohle je váš sklep," řekla a rozsvítila světlo.

Uprostřed místnosti stál obráběcí stroj. Dotáhl si ho sem Sucharda, herec z druhého patra, jak mu vysvětlila. Bude se s ním muset dohodnout, aby mu uvolnil místo. Ona se s ním nebaví, po tom, co jí vyčetl, že krmí divoké kočky. Stejně ho poslala ta jeho, ochechule, co jí je všechno moc špinavé a infekční. Jako by kočandy byly infekční!

Těšila se, až budou mláďata a bude veselo. Bude jim nosit mlíčko, aby měly lepší život, než měla ona v tomhle baráku. Snažila se, ale všem to bylo jedno, i Jaroslavovi. Už dávno spolu nežijí, každej se zavírá v pokoji, jako by si byli cizí. Potkají se v kuchyni a ještě omylem: Judita od těch časů nesnáší, když je někdo šťastnější...

S úlevou jsem vyšel na chodbu, kde to stále trochu páchlo. Puch sklepení vystřídal čerstvý puch nějaké zatuchliny. Mám bohužel vyvinutý čich, od té doby, co jsem čichal odorant, co se přidává do plynu. Jenže tenhle barák je tím zápachem úplně prosycený.

2. kapitola Nově psaného románu

Herec, co hobluje prkna ve sklepě

Nevím, čím to je, ale schopnost procházet druhými lidmi mám asi už odnepaměti. Nejdřív jsem si myslel, když jsem bral rozum, že je to mojí citlivostí, že se umím vcítit, ale když jsem vstupoval i do osob (proti své vůli), k nimž jsem neměl vůbec žádnou empatii, pochopil jsem, že je to, jako by se přede mnou otevíraly kamrlíky, co mají napůl zatažené rolety, zaprášené záclonky a omšelý nábytek.

Jenže se mi nechtělo nikam lézt, zvlášť tady, v mém novém působišti, kde jsem měl vlastní kamrlík. Byl to velký byt s vysokými stropy, de facto ve zvýšeném přízemí, nebo spíš v prvním patře, s okny dva metry nad úrovní chodníku. Okna do dvora byla osazena mřížemi, aby se do nich nikdo nevloupal, jak mi řekla Judita Machatá, bydlel tady přede mnou ožrala, posteskla si, což potvrzuju, jelikož jsem musel vynést spoustu pivních lahví a krabic od vína.

Nějaké další krámy, co při odchodu zapomněl, jsem chtěl dát jinam, kde by mně nepřekážely. Sbalil jsem je do dvou igelitových pytlů a rozhodl se je zanést do sklepa. Už podruhé jsem se sunul do krytu, který byl hluboko pod zemí, s tlakově odolnými dveřmi. Z protiatomového krytu vycházelo divné dunění, jako by šlo o tajnou výrobu, kterou nesmí žádná rozvědka objevit. Brzy jsem zahlédl mladíka, cca třicetiletého, jak v prachu naší společné kóje obsluhuje obráběčku...

"Pan herec Sucharda?" zeptal jsem se chytře, jelikož jsem byl už paní domovnicí informován.

Tenhle chlápek se mi tu vůbec nehodí! pomyslel si Filip, poměrně časově zaneprázděný; otec od tří dětí. Tu novinku stále převaloval v hlavě, už od rána, co se dozvěděl, že čekají mimi: Eliška, žena, mu to řekla u snídaně, málem se opařil čajem. Ani netušil, jak k tomu přišel, když je stále někde u stroje nebo v divadle. Na to, že budou mít spolu třetí dítě, si toho vážně ještě moc neužil.

Ne, že by sex nějak moc potřeboval, ale bylo mu třiatřicet, byl v nejlepší formě, jako Kristus. Vstával brzo ráno, plný energie, aby stihl vše, co si předsevzal. Chtěl rozdávat radost a vřelost jako jeho otec, jenže jeho otec, Josef Sucharda, byl slavný herec. Pocházel z rodu kočovných herců, ještě po druhé světové, ovšem Josef za socialismu prorazil až do kapličky, jak rád tvrdil.

Do Zlaté kapličky, kde prožil slavnou kariéru: Ještě teď, když je mu přes osmdesát, dostává role. Je vidět ve filmu, v televizi, v reklamách, zatímco Filip není vidět nikde. Je rád, když hraje sluhu v Moliérovi, když ho vůbec ještě inscenují. Je na oblasti, kam se dostal, jelikož ho jinde nechtěli, ale on se nevzdává. Studuje role, opakuje repliky, třebas kraťoučké, aby byl jak z Národního...

"Můžu si to tady nechat?" zeptal se chlápek, nový soused, co se mu sem přimotal.

Nemůže mu říct, že když hobluje, že i deklamuje. Protahuje prkna, čístí jim hrany a přitom hraje. Stále jen hraje, ale když je u dřeva, je sám sebou, je blíž životu. Miluje dřevo, jak krásně voní. Postavil už celý obývák, pak ložnici a přidělává nový špajz. Až ho dodělá, vrhne se na kolébku, protože chce, aby miminko, až se narodí, mělo od něj něco, co nikdo jiný nevyrobí s takovou láskou.

Přidal na záběru nože, aby odhobloval prkno: Hoblovka zarachotila, ozvalo se zapraskání... a pak všechno ztmavlo.

"Doprdele, zase ty pojistky..."

Měl po ruce baterku, stále byl připraven! Na opasku nosil ledvinku, kde měl veškeré nářadí.

"Pojďte se mnou, ukážu vám rozvodnu. Chápejte, tenhle stroj dělá až 3500 otáček za minutu, výkon přes 2000 wattů. Dalo mi fůru práce, než jsem ho smontoval, koupil jsem ho ve Škodovce, kde ho měli za hubičku, jako vyřazenej kus," rozplýval se, zatímco jsme vycházeli po schodišti, kde už bylo trochu víc šero.

Na herce byl opravdu šikovný: Skoro jsem mu záviděl, jak se umí ke všemu postavit. Okamžitě nahodil síť, asi v tom měl praxi. Stáli jsme u skříně na chodbě, zatímco šteloval pojistky. Vykládal mi, co k čemu patří, co je jaký obvod. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale o to větší důvěru jsem cítil, pronikal jsem ho s velkým zájmem.

Filip se rozhodl souseda provést po objektu: Seznámil ho s jističema a taky s rozvodem plynu. Byl to starý barák, tudíž to bylo komplikované, jen on se v tom vyznal. O to víc ho mrzelo, když na něj Judita vyjela, že by měl odstranit stroj. Prej že dělá hluk a odebírá proud, i když jí každý rok platil energie za sklep.

Taková neomalenost! Kdyby byl na divadle, velmi okázale by to ztvárnil: Takhle vypadá drzost, no fujky, vidíte to všichni?! "Eliška, moje žena, vás ráda pozná," řekl a dodal se záští, "štvou nás ty kočandy, co je chodí krmit stará Machatá. Máme dvě děcka, co běhají venku, vůbec se nám to nelíbí, pomůžete nám je odstranit?!"

Nový správce na to nic neodpovídal - jenom se ho pak zeptal, co v tomhle domě tak strašně páchne...

3. kapitola Nově psaného románu