Deník spisovatele

7.5.2024

Psát o živých lidech není to prasárna?

Mám tu smůlu, že nemyslím normálně, vždycky si, když si něco plánuju, tvořím systém (proto tak obdivuju filosofy, kteří obdařili systémem svět a ten jim v tom fungoval). Když jsem se rozhodl psát, někdy po čtyřicítce, pochopil jsem, že nechci psát normo romány, kterých je na světě až dost, ale že po pár přípravných, které mapují terén, chci napsat Lidskou tragikomedii, čili skrz styk s druhými popsat jeden život, což mi dělá teď trochu vrásky na čele, jelikož si uvědomuju, že psát o lidech, které jsem v životě poznal, je prasárna.

Doteď píšu tak, že kloubím víc charakterů, a když se v tom někdo chce poznat, musí se hodně snažit. Záleží mi na empirii, na tom, co jsem zažil, potřebuju pravdu, což bez druhých nejde. Je jistě plno chytřejších, vzdělanějších lidí - já sázím na paměť. Těch zážitků je dost, vypadám, jako že se už všemu vyhýbám a vystačím si s tím, co znám, jenže Lidská tragikomedie obsahuje život: mám v hlavě pět dílů, cca po dekádách, Dětinskost, Bujnost, Ctižádost, Pochybnost, Dospělost: A věřím, pakliže nezhebnu, že jich ještě pár přidám.

Jenže tady leží ten kámen úrazu; Lidská tragikomedie vyjadřuje jeden život na přelomu tisíciletí, dobové rekvizity potlačuje. Nechci psát jako jiní o totalitě, sametu, nultých letech atd. V podstatě vyabstrahovat jen tu existenci, jak ji vnímali ti, s nimiž žila. Je to odraz, obtisk jedinečnosti, její zkoumání, může obstát? Jenže bez rekvizit, bez politiky, nablblých trendů, můžu psát jen o lidech. Psát o těch, které jsem znal, pravdivě, znamená, že chci psát pravdu i o sobě. Což je stejná prasárna, komu by se do toho vlastně chtělo, že ano?!

Když člověk píše, může si vybrat. Může víc fabulovat, může víc opisovat život, obojí má svá úskalí. Ale vždy by to mělo být osobní, aby to bylo autentické. Je jedno, jak zdeformuji svět, jen musí být pravdivý, uvěřitelný, i kdybych psal scifi. Jenže psát o sobě, o lidech, které jsem znal, je osobní na druhou. Je to sice taky deformace, výsek světa, vyjmutý z dobovosti, jistý druh abstrakce, jenže se opírá o zkušenost. Sázím na ni, protože je dnes až příliš výmyslů. V dnešní době, i díky virtualitě, příliš přehráváme, tím ničíme sebereflexi.

Tudíž psaní postavené na zkušenosti je osobní. Tak osobní, že to snad víc nejde, což je ten problém. Samozřejmě, každý vkládá do psaní své já, svou touhu; kdo tvoří, obcuje se svou múzou. Musí mít druhé rád, aby v tom byl cit, byť jde leckdy o hajzlíky, bez toho by to bylo prázdné, aspoň pro mě jistě. Vidět lidi reálně, ale se soucitem, to je další paradox, když jsou lidi občas děsní. Můžu ten děs vůbec ukazovat? Můžu to i přehnat, ač je inspirací blízký člověk? Tohle nemám vyřešeno: Jen vím, že musím psát o všem co nejintenzivněji.

Samozřejmě, rozumné by bylo vydat to po smrti. Čas vyléčí všechno, i to nechtěné ubližování. Jenže to bych nesměl dát nikam, ani na web, psát to do šuplíku. Což je další potíž, jelikož potřebuju korekci, oči vnímavých, co to čtou, abych měl vizi, že směřuju správně (nejsem zas až takový autista). Pak to může jistě ublížit a když budu psát jednou i o sobě, bude to sadomasochismus. Má to tedy vůbec nějaký smysl? Já nevím, vědět to, nebudu o tom psát. Možná píšeme hlavně o tom, co nevíme, čím si nejsme moc jistí - což je nejspíš ta největší spisovatelská smůla...

Ukázka z knihy Deník spisovatele

30.4.2024

Celebrita po čtyřicítce špulí své rety

Dej člověku svobodu a řekni mu, ať je sám sebou, načež s úzkostností bude co nejpodobnější těm druhým. To mě napadlo, když na mě vyskočilo někde na sociálních sítích, jak se dnes špulí rty, jako by šlo o plejádu vzrušených stydkých pysků, či co, zaujalo mě, že to dělají i dospělé ženy, např. jedna herečka A.H., spisovatelka R.T. a bavička A.E., velmi "silné" ženy, které rády bojují proti toxicitě mužství, zatímco ze sebe úspěšně dělají blbky. Jenže móda je neúprosná, být v centru médií znamená ničit cokoliv svébytného. Trochu jsem vyměkl, když je nejmenuji: je to totiž sub specie aeternitatis jedno.

Zajímá mě spíš to špulení rtů; dosti křečovité, nepřirozené, které se stalo cool trendem. Rty, občas i nabotoxované, dokonale nalíčené, rudě lesklé, mimo jakékoliv kategorie krásy. I na rtech lze vidět, jestli mají nějaký sexepíl nebo charisma nebo krásu. To jsou totiž atributy, které se pod špulením dokonale ztratí. Nikdo nepopírá, zvlášť muž, že když se rty zlepší rtěnkou, že je to sexy. Je to podprahová erotika, známá věc, byť dávno zastřená zvykem. Ale rty patří k celku, k symbióze, utváří tvář, mohou být charismatické (když se smějí atd.). A když vyjadřují osobu, osvobozují slova, mohou být i krásné.

Tady jsme totiž u definice krásy, u její trojstupňovitosti. Krása bez pohlaví je pro nás nesrozumitelná, tudíž sexepíl je důležitý. I když zestárneme, bývá přítomen i v charismatu. K tomu je potřeba už další vlohy, emoční inteligence. Charisma je o citech, o tom, jak umíme emoce ovlivňovat, o kouzlu osobnosti. Čístá krása, tj. oduševnělost, je výsledkem těch dvou předešlých složek. Nemusí být vidět, mohou být "překonány", ale vždy jsou podkladem. Krásný člověk má v sobě sexepíl, charisma, byť je to už starý člověk. A nemusí kvůli tomu špulit rty, když jde o ženu, aby přitáhl pozornost médií.

Vždy, když se mě na to nějaká ptala, pravil jsem, že modelkovitost je nedůležitá. Cítil jsem z té otázky úzkost, jestli splňuje kritéria, každá jako by se podrobovala trendu. 

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

23.4.2024

Jak feminismus žongluje s pohlavím

Je signifikantní, že feministky tak rády razí pojem gender, aniž by zmínily pohlaví, lze tak zakrýt realitu a vysnít si fikci, s níž resp. s naší tělesností pak žonglují jak s hracím míčkem. Lidské pohlaví je pro ně značný póvl, jediné, co má smysl je svobodný sexus. Jenže to se šeredně mýlí, jakmile ve filosofii řeknu a), musím říct i b). Pakliže je gender projekt, který závisí jen na socializaci, nejlíp ve vlastní režii, úplně přehlíží sílu toho, co se odehrává fyzikálně. Je typické, že tvrdí, tedy ty pošahané američanky, že porodník sám vnutí rodičce (což považují za útlak), jakého pohlaví je její miminko.

Chápu, že psychotismus se projevuje i tak, že nerozeznáš pindíka nebo pipinku, ale o to nejde. To by se musela i kravka podivit, kdyby ji dali do ohrady mladých býčků s tím, že si teďka sama může rozhodnout, jestli už nechce být kravkou. Já nepopírám pár procent odchylek, které jsou v biologii, ale odmítám uvažovat, že člověk je veskrze sociální produkt, bez ohledu na hmotu. Ano, i tak se dá nazvat platforma, která se dnes tak lehce přehlíží. Fyzika, chemie, biologie to feministkám moc neříká, když tak vážně řeší gender. Kdyby skutečně studovaly Hegela, pak by zvládly protiklady vnímat.

Všechno je totiž dvojaké, lidově řečeno něco za něco. Nelze si vysnít svět, kde si o všem člověk rozhoduje. Tedy je to možné, ale vede to tam, kam nás genderismus dovedl: čili do naprosté schizofrenie, představy, že moc ovlivňuje i ejakulaci. Rozklad sociálních rolí, lidského údělu, je toho všeho důsledkem. A přitom je mi ta teze o sebetvorbě blízká, tj., že se člověk může přetvářet. To vnímám dlouhodobě, ovšem s vědomím, jaké to má konsekvence. Vize, že lze odstranit podklad, čili biologii tak lehce, jak to činí pošuk Butler, je úsměvná. Zamilovat se do ráje a přehlížet peklo, je nebinární zhovadilost.

Ještěže máme dialektiku, která prochází od antiky, přes různou scholastiku až do klasického idealismu. Bohužel pozitivismus (logika) nás už téměř přesvědčily, že rozpor je odstranitelný. Jenže myslet lze jen rozporně, resp. skutečně myslet. To je tedy metoda, a pak je tu obsah. Rozpor, základní rozpor člověka, je dilema těla a duše. Odjakživa člověk řeší, proč jeho tělo trpí, je nemocné, staré nebo slabé, zato duše by chtěla létat. Vědomí člověka se vzpírá, kritizuje tělo, je to nesmiřitelné posuzování, jsem zvíře, ale co má duše? Nejde jen o pohlaví, o jeho útlak, o touhu volit víc svou osobnost - je to existenciální.

...................

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

9.4.2024

Dospělost? Mimořádný luxus dneška

Ta velmi slabá slupka populace, která sama sebe nejspíš nazývá cosi jako intelektuálstvo, je velmi komická: S chmurnými výrazy i slovy přežvykují témata, která jsou zcela mimo realitu, mimo život, jak ho žijeme. Být jen trochu jako oni, abych rval ty výklady o genderu, rase, ekomanii do psaní, o skutečném člověku, musel bych to zabalit. Jestliže píšu, jací lidé jsou, pak jsou v mnoha ohledech o dost horší, ale taky o dost lepší, než mravná okrasná vegetace, co připomíná bodláčí. Jenom na hnojišti nízkých vášní vykvete krásný květ, skutečná lidskost, v předsudcích a nenávistech občas zažijeme dobrý skutek.

Nepotřebuji dělat lidi lepší, oni se o to zaslouží sami. Vadí mi víc to, jak vše přebíjí dnešní infantilita. Věnovat se genderu, každý společenský jev analyzovat, jak jsou na tom ženy a muži, je dětinské. Tím se oddalujeme lidskosti, respektive dospělosti. Rozdělovat lidi, rozebírat fyziologii, je relikt minulosti. Řekl bych, že tím jsou nutkavě přitahovány určité leklé typy. Nechci dělat psychologický rozbor, jen konstatuji, že je jich pouhé promile. Mají ovšem vliv, což je dáno geneticky, ti s nejmíň stabilní tělesností, jsou nejhysteričtější. Kolik patologických typů do sebe vstřebal např. nacismus?

Stále doplácíme na to, že v 19. st. vzal Bůh roha. Křesťanství chtělo spasit člověka, neslo univerzalitu. Miluj bližního svého, ať je už jakýkoliv, je imperativ nad jiné. Jenže Bůh se vytratil a zbyl člověk, který se srovnává s druhými až do patologie. Osvobození rozumu, jak chtělo osvícenství, nabývá chorobné rysy. A každá nemoc vede k dětinství, znemožňuje nám dospělost. V nemoci jsme všichni slabí, ublížení, plni pláče, což je znakem současnosti. Dospělost je dnes vzácná ctnost: Člověk jí může dosáhnout, ale nemá ji zaručenou; stačí droga, nemoc, ideologie nebo stáří, abychom zdětinštěli.

Netvrdím, že lidé byli dřív dospělejší. Měli jen ochranu, zákony, které je vedly k stabilitě. Univerzalismus je táhl k dobru, už od antiky. Křesťanství k tomu lstivě přidalo boží milost. Staré řecké ctnosti plus ty křesťanské byly obrysy člověka. Občas se skvostný člověk zrodil, byl příkladem, což je dnes skoro utopie: Dnes je nejvyšší ctnost exhibice trápení. Čím víc jich máš, tolikrát jsi člověkem. Kdo neukazuje prstem na jiné, viníky svých traumat, stává se sám viníkem. Právě ten natažený prst je symbol dneška, čím delší, vyčítavější, tím větší dosah: hle, jaký bych mohl být, kdyby mi neubližovali!

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

2.4.2024

Autorova velmi pokřivená krční páteř

Tohle bude brutálně sebeironické; nic jiného si zřejmě ani nezasloužím. Podotýkám, že se považuji za zdatného muže, doktoři se o mě nezajímají, stejně tak ani já o doktory. Pravda, před pár lety jsem omdlel na židli, sesul se k zemi, ale to jsem věděl, že mi střílí nerv do krku, masíroval jsem si ho tak dlouho, až jsem ztratil vědomí. Začal jsem pak cvičit, ráno, večer, říkal jsem si, že se to poddá: Ono třicet let sedět u počítače, to se někde projeví, pamatuji, že když jsem kdysi ve firmě učil starší kolegy a stál nad nimi, skrčený před monitorem, už tehdy jsem věděl, co je to za strašně bodavou bolest kdesi v zátylku.

Takže si před časem vykračuju po městě, kochám se výhledem nad řekou, hlavu do pravého úhlu, abych všechnu tu krásu pojmul. Náhle se mi točí hlava, mám mžitky před očima, nohy se mi podlamují. Potácím se k jedné z laviček, cítím pot na těle, buší mi srdce! Že by infarkt? Takhle se začnu motat každý den, stále častěji, až se motám všude, třeba i na poradě, odkud zběhnu tak, že si sám volám, beru telefonát a jdu do lesa, s vidinou, že tam najdu spásu. Vůbec mi nedochází, od čeho to je. Jedu do Alberta, motám se uličkami a držím se vozíčku jako invalida. Když dojdu k autu, vím, že už nikdy neodjedu.

Ale co když vážně zemřu?! Hledám si příznaky na mobilu, jistě, tuhne mi ksicht, mám závratě, je to mrtvička. Jako můj děda Jan! Až uvidím, že mi padají koutky, bude pozdě. V padesáti na vozejčku nebo na krchově, není to brzy?! Pak se, jelikož to trvá i další dny, začnu rozcvičovat. Kdyby to byla mrtvice, byl bych death. Svěřím se pár lidem, jeden mi vykládá, že existují tři druhy lidí: první je hypochondr, druhý je normál a třetí chodí k doktorovi, až když je pozdě. Schválně, kam bych se zařadil? Nemůžu se smát, mám zatuhlou čelist. Motám se, ale slibuju, že půjdu k lékaři, už tuším, že jde o krk.

Vůbec jsem ho necítil, tak byl zatuhlý. Deformace pokročila, tři desetiletí poctivého křivení klame tělem. Teprve, když jdu na masáž, krk mi ožije, cítím strhané svaly. Cvičím různé cviky, podle Youtube, doktor totiž ztratil snímek mého krku. Poradím si sám, zkouším metodu "šuplík", aby se brada vrátila tam, kam patří. Držím bradu jako boxer a nadávám si, že jsem pytel odstěhoval. Visel v pokojíku, ale pak jsem seznal, přes protesty jeho obyvatel, že pokoj bude načančaný, dívčí. Šedesátikilový pytel se jinam nehodil a zmizel do garáže: Tak se člověk zbavuje všeho, co překáží, co jeho život zdržuje.

Dovedl jsem to k efektivní dokonalosti.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

26.3.2024

Žiju si ve svém vlastním časoprostoru

Nejsem kdovíjakým milovníkem starých časů, žiju v současnosti, snažím se ji zachytit, jenže pokud ji mám popsat plasticky, nelze se vyhnout síle celé její historie. Musí se v tom, co je, odrážet, dodávat empirii. Ovšem ne tak, jako to dělají někteří aktivisté, proklimatičtí vědci, kteří zprofanovali pojem z geologie a popisují naši éru, jako by byla úplně nová geologická řada. Fajn, žijem v antropocénu, ale pak by si měli taky uvědomit, že když chtějí takto popsat dnešek, musí říct, jak se vyvíjela Země milióny let a jak kruté změny v ní neustále probíhaly.

Já popisuju člověka a vystačím si s dějinami. Tady se naopak, při jistém pohledu, nastíní, jaké krátké časy nás dělí. Moji předci jsou v Čechách sedm generací, co to vlastně je? Naši pradědové žili ještě v 19. století, je to dávno, nebo není? Když se Češi měli dobře, byli významní, např. v době Václava II. či za Jiřího z Poděbrad, není to zas tak dávno, abychom na to zcela zapomněli. Co je to dvacet třicet předků, dají se snadno oživit ze starých záznamů, vždyť třeba za Jagellonců, kdy nám nikdo moc nevládl, si žili měšťané dosti svobodně.

Tady mluvím o živosti dějů, co pronikají až do dneška. Třeba antika, která určovala kulturu, je cca 2500 let stará. Je to už úctyhodné, přece jen dálný starověk, přesto stále dost moderní. Člověka to přivede k nadhledu, když si čte o městských státech. Např. Platón i dnes stále působí, nelze se ho nijak zbavit, ani není důvod. Jen je třeba si uvědomit, že život v rámci dějin má jiné časové vnímání. Vždyť následník platonismu, slavný Plótínos (skvělá teorie o emanaci), se objevil asi až 600 let po mistrovi. Ještě jednou: po šestseti letech následník!

To je jako bych si bral z Jana Husa či z Chelčického. Vůbec celá ta naše kultura je křesťanská až po uši, i v současnosti. Tomáš Akvinský, který pro teologii křesťanství udělal nejvíc, objevil Aristotela po 1000 letech. Bez této souvislosti by ortodoxie živořila. Jedině myšlení, a to v souvislostech, vytváří dějinné zvraty. Dnes, když věříme na technologie, nechápeme, že kvůli nim stagnujeme. To, že používáme mobil, internet, je fajn, ale jen to urychluje, nic neobjevuje. Na to bychom si asi měli zvyknout, že jde spíše o nástroje kvantity.