Deník spisovatele

1.4.2025

Důvod, proč je Facebook žumpa světa

Výhoda systému nicoty je v tom, že řeší různé problémy, které se táhnou filosofií už tisíce let. Jeden z nich je dichotomie mezi tzv. jevy a tzv. bytím, což tady od Laotseho, Buddhy, Platóna neustále straší. Výhodou nicoty je de facto, že vůbec nepřekáží. Není žádné bytí, podstata či princip, jsou tu jen aktivovaná data. Data, která aktivuje z nicoty vědomí, které je také jen nejsložitější soubor dat, a které data, včetně sebe, třídí, vytváří zobrazený svět tak, jak ho známe. Třídění dat je nutné, aby byla korekce, akcelerace celého systému.

Takže jediná skutečnost jsou zobrazená data: kdyby nebyla zobrazená, neexistovala by. Zobrazení dat znamená jejich aktivaci. Není nic jiného než tento svět, tato realita. Aktivace je už třídění, zobrazení, není v tom žádný rozpor. Je jen zobrazení dat, jež je aktivované z nicoty a ta je bez všech určení. Není v prostoru, času, věčnosti či nekonečnosti. Je bez všech určení, jen se existencializuje, manifestuje, strukturuje: V prvotní strukturaci je potence, bez ní by nebyla možnost, tudíž určitá volnost, což působí nahodilost.

Právě tyto prvky vytváří vědomí; vědomí je tedy korekce systému, stále složitější databáze (používám dnešní pojmy, jinak by se dalo říct, že je to entita). Všechna data mají v sobě vědomost, ale teprve lidská data jsou sebereflektivní. Nejenže korigují, ale i akcelerují. A jakým způsobem se data akcelerují? Jednak vědomě: sny, fantazií, imaginací. Tj. tradiční obnova systému, dnes ale známe i jiné obnovy. Jsou strojové, umělé, pomocí digitálních technologií. Říká se jim virtuální, ale chápou se tak vágně, až je to zavádějící.

To, co je virtuální, je simulované. To ostatní, data všeho typu, na platformě technologií, jsou stále stejná data. Reálně aktivovaná z nicoty, nelišící se od jiných. Stejně jako máme umělé zuby, kyčle nebo silikonová ňadra, máme i sociální sítě. Prsa s implantáty jen vylepšují realitu, dojem, co chtějí vzbudit. Působí vzrušení, stejně jako působí vzrušení žvásty, které se vedou na netu. Tím chci říct, že je jen jedna realita, včetně toho, že se v ní uměle simuluje: I hra, vytvořená pro zábavu (nebo nácvik pilota) je stále aktivovaná z nicoty.

....................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

25.3.2025

Ješitnost vědy a duchaplnost filosofie

Iluze, že poznání světa, k němuž jsme dospěli, je něco konečného, je dávný úděl lidstva. Také dnešní výklad, jehož kontury tvoří věda, je něco, co se nerado zpochybňuje. Je to ovšem stejný omyl, jako ten teologický, tedy je třeba ho vidět jako relativní. Ostatně tato relativita, kterou věda v sobě ipso facto obsahuje, je hlavní slabina. Ukazuje se, že věda konstruuje, tj. jen kvantifikuje realitu, ale o postavení reality samé, jak vnímáme a co vlastně vnímáme, nemá co říct. Proto je třeba stavět duchaplnější modely, kterých je schopna jen filosofie.

Tolik vysmívaná filosofie, která je pro vědu, jež má důkazy, jen služkou, je prostě duchaplnější. Může měnit paradigma, což věda nedokáže, byť si to leckdo myslí. Taky měním paradigma, svým systémem nicoty, aniž bych zpochybnil vědu. Nemám nic proti jejím důkazům: jen tvrdím, že nemůže poznat to, co ji obklopuje. To, že svět stále vzniká z ničeho, je zcela v souladu s fyzikou. Nic jiného totiž nikdy neobjeví. A já dokonce na nicotě netrvám, jen říkám, že to, z čeho svět vzniká, musí mít typus bez všech určení.

Jenže něco, co nemá žádné určení, je nic. Nemůže to být princip, co ho jen neznáme, jelikož by vytvářel nekonečnou příčinu. A naše jistota, vědomé já, dokazuje opak. Jedině moje vědomí, co se umí protivit, je jistota, že je tu něco, co nepodléhá kauzalitě. A to je možné jen tehdy, když je kauzalita naším výtvorem. Respektive způsobem třídění, čtení dat, kterými vědomí svět zobrazuje. To, že jsou tu data, jistě, ale taky je fakt, že musí být bez všech určení. To znamená, že jsou mimo čas a prostor, že jsou nicotná, tj. stále aktivovaná.

Takže model visí jen na dvou jistotách: na našem vědomí a na tom, že svět aktivujeme z nicoty. Důležité je, jakou roli hraje vědomí. Jednak je zcela objektivní, resp. není subjektivní. Je reálnou součástí systému, kde je korektivem nicoty. Je nejsložitější entitou, maximalizací dat, jak je právě svede obsáhnout. Vědomí je korektiv, jinak by nebylo možné to, co dokáže: sebereflektovat se. Právě reflexe, obrat v sobě, je důkaz nicoty, bez ní by nebyla možná svoboda. Zaměření myšlení, převrácení světa, je otázka svobodné vůle.

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

18.3.2025

Moje probuzení z dogmatického spánku

Zpochybnit vědecké paradigma je něco, co je dnes téměř nepředstavitelné: já to dělám pouze z filosofického hlediska. Nemám proč napadat úžasné objevy, kterými věda projektuje svět. Je to zobrazený svět, svět empirie, kde vládnou smysly, zkušenost, experiment. Potíž vzniká, když věda, či její jednotlivý obor, chce popsat sama sebe. Když chce přesáhnout do obecného popisu reality. Když zobecňuje své speciální poznatky, chce jimi definovat svět. To se ve velkém stalo za Covidu, což byla doba, která ve mně způsobila převrat.

Je to stejný převrat, jaký zažili osvícenci, když odvrhli boha. Podívat se na realitu jinak, bez relativity, kterou definuje věda, je otřes. Náhle je vidět, že věda konstruuje vesmír, kde je člověk stále relativnější, proto má tendenci se k nám tak i chovat. Jen filosofie může zajistit, aby byl člověk to, o co na světě jde. Copak nakonec jde o něco jiného? Tedy, aby člověk přežil jako jediný smyslotvůrce? Nebo podlehne vědě, jejímu scientismu, který z nás dělá, aniž si to uvědomuje, robota? Nebo, abych byl korektní, hladce fungující konstrukt?

Přesně tento konstrukt z nás udělali za Covidu. Chtěli efektivitu, pozitivní přístup, ochranu systému. Jenže se ukázaly limity, kdy jednotlivci, jednou virolog, jindy biochemik, chtěli aplikovat to, co věděli o viru, na celek společnosti. Ano, mohli sdělit, že virus má tu a tu smrtnost, jak se před ním chránit, ale celek, společnost, je obecnina, kterou může trochu řídit jen politika. Bohužel žijeme ve vědeckém světonázoru: což se ukázalo být jako velmi limitující. Nejen vědci, ale i média, většinou, podlehla řízení společnosti "à la věda".

Dokud si toto nepřiznáme, lepší to nebude. Vědec je potřebný tam, kde zkoumá, pochybuje, ověřuje. Jeho poznatky jsou validní v jeho oboru, ale když s nimi vyjde ven, na tržiště řečí, ztrácí autenticitu, tato relativita je evidentní. Má data, čísla, grafy, ale ty se konfrontují, devalvují řečmi, v médiích, na sítích, stanou se žvásty. Speciální obor se ocitá ve sféře, kde vládne surmaterialita. Je ve sféře, která přesahuje obor, hmotu, zkušenost i ověřitelnost. Na tento fakt není věda připravená, tudíž se čílí, snaží se hájit své pozice.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

17.3.2025

Lehoučkým tónem o tzv. geopolitice

Zdá se, že návrat Trumpa do funkce způsobil u mnohých nadměrné vzrušení centrální nervové soustavy. Člověk nemůže ani vlézt na net, aby na něj nevybaflo nějaké velké geopolitické zamyšlení, včetně extatických debat o tom, v jak převratné době žijeme. No popravdě, v této iluzi se žilo v každé době, i v té nejnudnější, nic nového pod sluncem. Ovšem je to jako vždy, zvlášť v našem geoprostoru, daleko od pravdy, řekl bych, poslední zlom, jenž působí dodnes, byla druhá světová válka a z ní vzniknuvší povědomí, čeho je rozum schopen.

Toto (řekněme) osvětimské trauma se recykluje dodnes. Jeho vliv je vidět či slyšet ve stále ležérnější podobě - kolik lidí se častuje Hitlery, fašounky anebo si nadává náckami?! Je to charakterističtější nežli to, zdali Trump něco napíše na sítě, ať už je to sebeblbější, milióny pisálků se toho chopí, na jeden den mají zábavu. Je jasné, že někdo se geopolitice věnovat musí, vrcholní státníci, politologové či nejchytřejší analytici. Ale ta touha přiživit svou nicotnost tím, že si urvu kvadrilióntinu z moci, která hýbe světem, je hodně komická.

Připomíná to spíš kluky z pískoviště, co staví bábovičky. Jejich touha po pevnosti, kdy zhmotní absolutní moc, je infantilní. Jenže, chce-li člověk mít vládu, nejlíp nad sebou, měl by, jak řekl J.D. Vance, začít u sebe, ve svém okolí, v kraji, ve své zemi. Přeskočit rovnou do geopolitiky, je jako skočit z rybníku v Kocourkově do NHL. Zvlášť směšné je to v zemi, která je tak obehnaná jako ta naše. Přehlídnout zeměplochu přes naše kopce, které nám stíní, je kosmonautika. Jenže jen málokdo je dobrý kosmonaut, vesměs je to věštění z koule.

Místo zasvěcených úvah, co nikdy nevyjdou, je lepší někde zasadit strom. Třeba ve městě anebo právě v těch zdevastovaných kopcích. A pak by bylo nejlepší se zbavit komplexu z Německa; ze země, která od dob Bismarcka je samý extrém. Jako by tehdy, když se sjednotila, nevěděla, co sama se sebou, se svou mohutností. Nejlíp jí bylo, když byla rozdělená, v éře NSR, ale to je už pryč. Nezdá se, že by extrémy mizely, ba právě naopak, tihle skopčáci se rádi ničejí: Něco o tom vím, taky mi v žilách koluje půlka německé krve.

Fascinace takovým sousedem nás limituje. Ať už mentálně, ekonomicky anebo kulturně. Jako bychom nedovedli diverzifikovat, dívat se do všech stran a brát si odevšad. Jenže k tomu - k bezpředsudečnosti, je třeba být svobodný. Což je v Čechách rozpor v podstatě. Přebírat agendu, co nám ji vnutili z USA i EU, se nám daří. Jenže ten žargon, wokespeak, boj proti tzv. dezinformacím, omezuje pohled. Pak se nedá divit, že je tady málo přesných perspektiv. Dívat se kolem sebe, začít u sebe, v tom je začátek každé geopolitiky.

..................

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Ukázka z knihy Deník spisovatele

11.3.2025

Dumky nad umíráním a fanfaronstvím

Spisovatel je tvor, který má tendenci se z toho, co se mu děje, vypsat, což nejde dávat do románu, který musí zůstat objektivní, tudíž si vystačí se svým deníčkem. Poslední dobou jsem hodně přemítal nad umíráním, jelikož se mě týkalo, navíc je to téma pro každou dobu. Ta naše ovšem řeší spiš neosobní teoretické až okrajové věci, místo toho, aby šla do centra všeho žití. Medicínské debaty, dokonce i na úrovni států, o eutanazii, jsou mi, přiznám se, velmi vzdálené, protože dle mě spíš vystihují dobu, která vsadila na technokracii.

Píšu to den po té, co mi zemřel táta (brzy ráno na Tomáše), abych si otiskl tu situaci v hlavě. Jednak smrt v požehnaném věku je něco, co je výsledek loučení řady měsíců. Jestli o něco jde, pak o tyto měsíce. Člověk pochopí, že je to součást života. Tím myslím umírání: smrt chápu epikurejsky, ta vlastní neexistuje. Ale i smrt druhého (viděl jsem jich za život hodně), je jen holý fakt. Zatímco umírání, v kruhu blízkých, je něco, co nikdy nemůže být nedůstojné, protože je to oboustranné. Tím chci říct, že pro mě padá argument eutanazie.

Argument, že nechci být nikomu na obtíž: Co to proboha je? To může vymyslet jen doba, která instrumentalizuje život. V mé rodině je tradice, že je staráno až do konce, o potřebného. Když jsem jezdil pomáhat mámě, chtěl jsem, aby o tom dcerky věděly. Ne kvůli sobě, i když kdoví, ale spíš pro tradici. Aby věděly, že staří se myjí, přebalují atd. A přesto, když prožili slušný život, neztratí ani ň důstojnosti: Jediná možnost, kdy ztratíme důstojnost, je, když jsme hajzlové. Což se o mém taťkovi, objektivně, rozhodně říct nedalo.

Je fakt, že jsem nepoznal skromnějšího člověka. A to píšu i proto, že jsem se s ním díky tomu míjel. Ta sedlácká nenáročnost, skromnost není úplně moje povaha. Na druhou stranu neškodit, neubližovat, být rád za to, co mám, vede ke smířenosti. Pak je umírání klidné, pokojné. Což je další argument, který nechápu, když se říká, že budu trpět, budu mít bolesti, ať mě radši utnou. Když nejde o předčasnou smrt, člověk umírá postupně, jeho duše vyprchá: nepoznává, usmívá se, je už na onom světě, jak by se dalo starosvětsky říct.

Tedy kromě výjimečných případů (na hranici žití na přístrojích) je otázka eutanazie falešná. Je to výsledek málo myšlení i zkušeností, technokraticky pojaté "civilizovanosti". Je jasné, že je lepší, když umíráme u blízkých, co nám dají péči. Někde v hospicu zemřete dřív, zažijete občas i strádání, snad i neurvalost. Ale nikdy nemůžete přijít o svou důstojnost. Navíc vaše odcházení je stále integrální kus života. Je strašná prohra, když se dnes lidé bojí jak života tak umírání. Pak propadnou patetismu a dělají ze smrti strojovou proceduru.

Já jsem v tomto fanfarón: Bral jsem si u svých dědů, jeden byl arogantní sedlák, patriarcha, druhý děvkař, později tulák po horách, potulný básník, který mizel z domu (od babičky), ale vracel se. Včera jsem zjistil, že smrt je spíš akt byrokracie. Co všechno musí člověk zařídit, aby mohl pochovat rodiče?! Hlavně nic neopomenout, to by vás neškrtli ze všech evidencí. Já to mám vymyšlené, že tady chci být přesně do 89,6 roku (ano jak fanfaronské), ale doufám, že až to přijde, že budu mít vše nachystané, aby se nic nehledalo...

P.S. Mimochodem, když se rodí dítě, bolí ho to, nebo ne, asi jo, když tak řve, jenom nám to neumí říct, nabídneme mu taky eutanazii?!

Ukázka z knihy Deník spisovatele

25.2.2025

Malý slovník zmasakrovaných pojmů

Jedna z mých špatných vlastností je, že použije-li se nějaký pojem, chci ho definovat přesně. Proto vůbec taky už 20 let brojím proti "progresivismu", který zdemoloval pojem liberalismu. Právě pojmy, které se týkají svobody, jsou mi nejdražší: Pojem svobody byl zmasakrován, vymáchán v bahně a dnes je kvůli tomu vágní. Proto si chci tady občas nějaký ten pojem zdefinovat, začnu právě svobodou. K jejímu přesnému pochopení je nutné si uvědomit, jak je realita determinovaná, kde jedině je rozvolněná, tedy v našem vědomí.

První z častých chyb je, že svobodu absolutizujeme. Máme tendenci vidět svobodu za každým rohem. Situace, když zavřeme šelmu do klece a ona touží utéct, tzv. chce jít na svobodu, není o svobodě. Šelma jen sleduje instinkty, chce být ve svém prostředí. Pokud nějaké zvíře zdomestikujeme, je rádo, že je v ohradě. Tam naplňuje svou determinaci, tak jako šelma ji chce naplnit v buši. Stále podléháme tomu, k čemu jsme určeni, i když si to ani neuvědomujeme. Instinkty a pudy se v člověku mění na předurčenost jednání a chování.

Když mluvíme o tom, že někdo zneužívá svou svobodu, např. podnikatel, hajzl, si dělá, co chce, není to svoboda. Z 99 procent jedná z touhy svého ega, což je naprogramované. Je to touha, žádostivost, hamižnost, ale není to svoboda. Je to dost očekávatelné otročení pudu. Jediná svoboda je ta, co dává možnosti. Variabilita vůle, kdy můžu leccos, kdy se na to zaměřím, zaměřím vůli, můžu to myslet, vyslovit, zapsat, uskutečnit. Je otázka jakou svobodu má grázl, který chce něco ukrást. Kolik možností mu jeho touha dává na vybranou.

Evidentně je touha krást o žádostivosti. Tedy zase determinace, naše ego, výchova, prostředí. Těžký příklad determinace byl za covidu, když nám říkali, že nesmíme být sobci. Jenže nešlo o sobectví, šlo o diktát státu, který tě nutí, ač nechceš. Svoboda je v možnosti, ve variabilitě vůle, kdy můžeš a nemusíš. Můžeš si vybrat, riskovat své zdraví - či druhých, nebo se dobrovolně omezit. Přijmout diktát není svoboda, ani odpovědnost, jak nám říkali, velcí moralizátoři. Je to morálka, největší determinace, jakou v sobě nosíme.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

18.2.2025

Chvála bláznivosti Léta Páně 2025

Nechci psát o bláznivosti obecně (jak to udělal Erasmus), chci psát o své osobní bláznivosti. Myslím, že bláznivosti je málo, že k ní má jen málokdo odvahu. Většina lidí se stává otroky technických hraček, jsou v područí představ, co mají zastydlí hoši ze Silikon Valley. Myslí si, blbečci, že to pravé ořechové je být napůl volem a napůl robotem, kterého jednou zbaští umělá inteligence. Jenže je to pořád to samé, co už věděl velký humanista, že člověka definuje nevyzpytatelnost - a ta je pravou podstatou radosti, kreativity a naplněnosti.

Moje nevyzpytatelnost je už nezměnitelná. Přechází do slov, co používám, a do vět, co píšu. Celý život lnu k novotvarům, naopak nesnáším fráze, co používá lid, mezi nímž se pohybuju. Všechny ty hlášky, dokolo omílané, mi působí alergii. Ta nevyzpytatelnost je v hlavě, kdy jsem většinou až příliš v sobě, abych řešil, co má vůle udělá: vědomí si třídí svět, přičemž já přemýšlím a vůle má pré. Je to tedy občas velmi nenucené, takže lidi dost šokuju, sám nevím, co udělám. Povětšinou jsem jako slon v porcelánu, ale v podstatě mě to baví.

Nikdy jsem neměl rád slovo projekt: To byla představa Sartreho, jakože je v tom svoboda, vyprojektovat se. Já miluju provizorium, nosím ho s sebou, kdekoliv jsem. Neuvažuju v kategorii navždy; změna je život, každá může prospět. Střih jsem udělal ve 20, 30, 40 i 50-ti, nevidím důvod, proč bych ho neudělal zase. Koneckonců mi chybí empirie pro šestý i sedmý díl Lidské tragikomedie. A jedině něco, co změníš, je zkušenost. Stereotypně se dotrápit k smrti nemíním: I v 60-ti můžu změnit práci, vazby a začít dělat nepředstavitelné.

Přesně v den mých padesátin (když mi má milá dělala na hlavní třídě, na zšeřelé zahrádce, dobře) jsem si řekl, bezva, ale teď se stanu tím, čim jsem: prozaikem. Vše ostatní jsem zrušil, píšu nadoraz, byť se starám o dceru, co u mě přebývá, ale vím, že až mě nebude potřebovat (což už bude brzo), poberu výsluhy, půjdu pást krávy, prostě dělat něco, o čem nemám zatím potuchy. Můžu si vydat romány, přestěhovat se do hor, postavit anebo si koupit srub. A meditovat, v Orlických, kde je ještě klid, jako to dělali jiní přede mnou.

Přitom jsem věrný těm, co považuji za blízké: Pro mě je důležitá kontinuita rodičů a dětí, a pak blízkých lidí, co jsem nabral, natrvalo, jsem tu pro ně, když o to stojí. Ale to neznamená, že se nerozhoduju za sebe, dělám, co chci. Je v tom moje pravda, věřím na autenticitu, upřímnost, byť nechci být za idiota, který ubližuje. Pokud chci psát skvěle, musím se tak i chovat, což je záhul: A taky jisté bláznovství. Žít v pravdě, je hodně zesměšněný pojem; ovšem nezbytný. Nic nepředstírat, to je základ, aby se dalo napsat něco pronikavého.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete zde.

Za jednoroční registrační poplatek 499,- Kč získáte unikátní obsah: Život egomana 1.díl + 2.díl + Deník spisovatele (aktuální rok) + Nově psaný román (včetně jeho originálního názvu)

4.2.2025

Zvěst o úplně svobodném člověku

Jediným závažným problémem filozofie, podle mě, je správně pochopit nicotu. Nicota není vůbec ničím, a to je to jediné, co existuje. Aby se nic (neexistující bod) udrželo, existencializuje se. V této existencializaci je stále úplně ničím. Existencializace je potencialita nicoty, její strukturace, tato strukturace je totální existence ničeho. Je mimo věčnost, nekonečnost, čistý teoretický bod. Ovšem strukturace je datatvorná, byť nereálná, což tvoří potenci reality. Realita je zobrazená, tvořená strukturací nicoty, jejím sebeuchováním. Složitější struktura je reflexe, tj. nejsložitější je lidské voluntární vědomí.

Jednotlivá vědomí jsou akcelerátory reality. V čase a prostoru třídí data systému nicoty a tvoří zobrazený svět. Jsou na konci struktury, jejími završiteli, tvůrci nových dat. Díky voluntaritě variují, chovají se svobodně, přepadají do čisté nicoty. Ten převrat vědomí je svobodný, je v tu chvíli neodvislý od ničeho. Je zcela nicotný, potencuje vznikání, buď nového či obměněného. To nové je většinou determinované, ovšem zčásti je velmi nahodilé. K tvorbě nového se vědomí zaměřuje svou vůlí, s určitou hravostí, nenuceností, volností. Vůle je výraz nutkání, kterou má v sobě nicota sama o sobě.

Proto je jediná svoboda, a to svoboda vůle. Používáme-li svou vůli, jsme do jisté míry svobodní. Je to otázka vědomého převratu, abychom mohli být svobodní fyzicky. Ať už jde o naše myšlení, slovo nebo pohyb, jsou to čisté projekce v zobrazeném světě. Nemá smysl definovat jinou svobodu než voluntaritu. To, co zažijeme v realitě, v té, co si zobrazujeme, je jejím důsledkem. Zaměřujeme svou vůli; to je vše. Ta myšlenka, slovo nebo pohyb jsou odvozené. V realitě na nás působí hodně nutnosti, dat, které jsou determinované: Jen na samém vrcholu, v hravém vědomí, můžeme zažít úplnou svobodu.

Celá struktura je čistá potencialita. V nicotě, aby se uchovala, je možnost, která plodí realitu. První data mají jednoduché vazby, jsou velmi stabilní; to je rigidní. Stále se opakují, vytvářejí vazby kauzality. Přesto je v nich už daná možnost, určitá svoboda. Bez možnosti by nebyla obměna, žádný omyl, natož náhoda. Ve stále komplexnější struktuře narůstá nahodilost, která inovuje data. Ve všech datech je interiorně svoboda. S nahodilostí či svobodou se objevuje vědomí. Je jejich důsledkem, akceleruje, završuje systém, reflexi i převrat. Na konci vědomí je rozvolněnost, ta největší, jaký systém unese.

...................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje

21.1.2025

Čtyři reálně existující mužské typy

Přiznám se, že trpím úchylkou - a to takovou, že když čtu novinky na netu, čtu si i takové ty lifestylové články. Obzvlášť super jsou ty o psychologii, o osobnostech, zejména o mužích, z pohledu žen, jelikož o tom dnes píšou různé tragédky: vychází jim z toho něco, co je často spíš přání otcem myšlenky, dost vysněné teze, jací chlapi jsou, většinou dost odporní, jen občas vysvitne výjimka, která je plná empatie, mužná, ale velmi citlivá, vtipná, něžně čekající, až mu žena vklouzne do náruče. Tak si říkám, že je třeba spadnout z hrušky zpátky na zem, pročež jsem se rozhodl sepsat reálnou typologii mužů:

Elitář

Muže určuje hlavně pud k moci a k sexu: Elitář je trošku snob, sbírá jen ty nejlepší kousky, co jsou k mání. Je to starý dobrý donchuán, plný touhy dobýt nedobytné, umělec života. Sbírá a eviduje, kochá se svou sbírkou, v každé je kus jeho vášně. Právě o ni jde, o vášeň k tvorbě, k ní se upíná, jí se prezentuje, nabývá prestiže. Jeho láska míří na vrchol, chce tu nejlepší pro sebe: Typický sběratel. Kdyby si mohl vybrat, zda se může tajně vyspat se Scarlett Johansson, nebo se s ní ukázat na veřejnosti, vybral by si zjevně druhou možnost.

Děvkař

Je větší primitiv, byť i on má dost testosteronu. Je spíš satyr, Casanova, jde mu o primární slast. Takových je dost, prostých, přímočarých, přesto velmi výmluvných. Je mu jedno kde - hlavně, když je co lovit, čím se pak může chlubit: Může to být na symposiu stejně jako v putyce, nejde o duši, jde o tělo. Servírka, kuchtička, alkoholička, všechno možné, hlavně, když má pipku a dýchá. Určitě by měla být co nejmladší. Stará žena je za mezí jeho vilnosti, on chce ukojení. A to mu poskytne mládí, jemná kůže, čerstvost, nejlíp panenskost.

Snílek

Je to zvláštní, ale plno chlapů jsou idealisté: Tedy asi jedna čtvrtina - muži, co hledají ideál. Jejich pravzor může být matka anebo kráska z plakátů, co si je lepili nad postel. Takový pravzor hledají, vtělují do ženy, jež je uhrane: bohužel málokdy ji získají. Vždy je v tom kompromis, v zájmu úspěchu berou život, jak je. Přesto se dokáží zamilovat, svůj ideál zbožňovat; aspoň na dálku. Píchají jiné, které jsou blízko. Disproporce mezi snem a realitou je jejich denním chlebem: Jsou to rození filosofové či sebevrazi. Anebo se z nich stanou politici.

Bačkora

..................

Ukázka z knihy Deník spisovatele

14.1.2025

Proč je pro mne ironie tak důležitá

Nejspíš to mám už nějak vrozené, že neberu život příliš vážně, ten pocit, že svět je Absurdistán, jsem měl už na základce, pak na střední, ale vrchol pocitu nesmyslu přišel na vojně. Nejintenzivněji jsem to zažíval v zimě 89-90, kdy nás převeleli na doly v Ostravě. Tam jsem poznal Alana Pobudu, cypa s příhodným jménem, aby mě zaujal. Ihned jsme se pobratřili, neboť mluvil (mezi těmi čoboly, prajzáky, valachy) stejně česky, stejně myslel, stejně žertoval a byl z Pardubic. Našli jsme společnou notu, vše jsme ironizovali, zlehčovali, obraceli v absurditu, abychom ten čas na hovno zcela nepohřbili.

Byly to neuvěřitelně zábavné dva měsíce: Už nikdy jsem asi nepoznal takovou mentální symbiózu. Nemluvili jsme ani sekundu vážně, všechny jsme štvali, zvlášť velitele. Celé dny na mraze v hlušině, poblíž dolu Doubrava, tahání briket a podlážek, mezi tím humor, pití šnapsu od horníků, pak v hospodě, kde jsme si věšeli kabáty u dveří, jelikož jsme tušili, že nás ti havíři za drzosti zmlátí. Ironie byla náš denní chleba, i v noci, na disco, kde jednou oblboval Alan, podruhé já, nějakou holku, vždy jsme se o ni dělili. Mystifikovali jsme stav, původ, povolání, dva ironici v Ostravě.

Jednou mě chytli, když jsem lezl z kasáren, navíc jsem byl v civilu a tak jsem dostal tři dny vězení. Měl jsem večer rande, s paničkou, jejíž havíř měl noční šichtu. Alan se nabídl, že si vyměníme vojenské knížky, on to za mě odsedí, já zdrhnu z kasáren. Já bych to pro něj taky udělal, jelikož to bylo tak hravé! Jenže, když jsem se vracel, chytili mě znovu (dostali asi echo), zabavili mi Alanovu knížku. Příští den vyšel v rozkaze, že má jít do vězení. Problém byl v tom, že nás právě ten den odveleli, moji rotu do Frýdku, kde obnovili útvar. Alana, jakože mě, pustili z lochu, ale šel tam znovu - na svou knížku.

Tu potřebu vše převracet, abych se nezbláznil z toho, jak žiju, jsem si už sebou nesl. Když jsem se odstěhoval od našich, vzal jsem si psací stroj, do práce, stavební buňky, kde jsem hlídal. Tehdy už vycházel velký český ironik, L. Klíma, který solipsismus povýšil na umění. Svět jako absolutní hříčka absolutně komandující vůle (Berkeley střižený Nietzschem), bylo zjevení. Já se rozhodl napsat esej, zcela spontánně, žádné básně, povídky, ale zásadní esej - popsal jsem, že svět je jenom mé vědomí, ta buňka, staveniště i nebe nad ním. Až se sem zítra vrátím, bude to jen podvrh mého mozku apod.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

7.1.2025

Je svoboda luxusem naší existence?

Pomůžu si větami, co jsem napsal minule: "Lidské vědomí má vůli, která se dokáže obracet sama proti sobě. V tom je jeho svoboda, nezávislá na ničem, na žádné příčině, Bohu, hmotě či karmě, jelikož je tu jen nicota, kterou lidská vůle dovršuje - a která v tu chvíli není vůbec ničím."

V tom je totiž jasný filosofický důkaz svobody. Jen tehdy, když se obrací vědomí proti sobě, završuje systém, je mimo determinaci, nutnost, kauzální nexus, je ničím, nicotou o sobě. Jen v tom případě, kdy nás nic nesvazuje, můžeme mluvit o svobodě. Kdyby platilo, že je snad Bůh či hmota, co určuje bytí, jak si lidé představují, pak se dá o svobodě těžko mluvit: byť jen zprostředkovaně. Problém první příčiny je, že je i poslední příčinou, nikdy se tomu nevyhneme. Jedině v případě nicoty, která se manifestuje, sebereflektuje skrze vědomí, lze mluvit o tom, že na vrcholu systému je vědomí svobodné.

Nechci se vracet k definici systému nicoty: Ale to, že i v něm je reálná determinace, je zásadní. Data na sebe působí, jsou v interakci, čili v souvislosti. Jen lidská vůle, jako vrchol systému, může variovat, působit nečekaně, proti sobě. Je to výraz nicotnícího ega: Veškerá ironie, nápad nebo tvořivost, tak funguje. Je to zdánlivá svévole, co chci, to udělám, ale je v tom i nutnost. Alespoň ta, že teprve přes nicotnění se nic stává samo sebou, završuje systém. Lidská vůle je vrchol existence. Můžeme dělat, co chceme, kam se zaměříme, to rozvineme. Můžem se hravě i zabít, aniž by šlo o determinaci.

Pak je tu celý svět kauzálního nexu: Celé dějiny filosofie se točí kolem příčiny, která je nutná. Pro novověk to zformuloval Spinoza, když napsal, že co je rozumné, to je svobodné. A jediná svoboda je v Bohu, což je pro člověka nutnost. Poznaná nutnost je leitmotivem filosofie: Hegel vidí svobodu v nutnosti, v rozhodnutí, kdy jsem poznal, co je pravda; stejně tak marxisté vyšli z materiální reality. Společenské vztahy určují to, jak se realizuje svoboda. Kdo vidí objektivně, realizuje se svobodně, i kdyby to byla totalita. Nakonec i dnešní věda žije z nutnosti - vždyť velký třesk je velká zákonitost.

V takové skutečnosti je svoboda spíš luxusem: Vypadá jako momentální svévole - tu je možné škrtnout. V zájmu celku, společnosti, ve jménu Boha nebo rovnosti. Svoboda vyplývá z toho, jak se máme hmotně, pudy chtějí uspokojení. Což nezpochybňuji, pudy, emoce, také rozum příp. morálka jsou determinované. Většina těch dat, co nás určují, jsou rigidní, velmi nutná i kauzální. Když se chci zabít, je to začasté osud, vyplývá to ze života, z mé bilance. Jenže je tady něco, co se přehlíží: ani filosofové to příliš nereflektují, aspoň poslední století. Je to svoboda, co je nám dána zcela ontologicky.

Ukázka z knihy Deník spisovatele

Celý text naleznete v sekci Eseje